sobota 5. května 2018

Co se nedostalo na Instagram

Ahoj,
zjistila jsem, že se nedokážu efektivně učit, pokud to neprokládám alespoň trochu tvůrčí činností. A tak jsem tu, uprostřed toho celého maturitního blázince a místo toho, abych se učila co já vím, třeba českou poezii od roku 1918 roku 1948, jdu po čtyřech měsících psát článek.
Nevím, jestli to tak i zní, snad ano, ale mám z toho obrovskou radost. Se psaním blogu je totiž ta potíž, že když už si jednou vytvořím nějaký systém, nějaký plán, začne mě postupně omezovat, protože ho nestíhám. A pak mě najednou nebaví psát a je to celé víte kde. Když se to stalo naposledy, tedy zhruba v té době do tohoto článku, měla jsem pocit, že se k blogování třeba už nikdy nevrátím, že je prostě moje blogovací éra za mnou. Jenže dneska jsem se probudila s tak obrovskou chutí zase něco splácat, že snad i začínám věřit tomu, že mě tohle nutkání chrlit do světa písmenka nikdy neopustí. Ale nechci to zakřiknout, zjistila jsem totiž, že přeci jen asi budu trochu pověrčivá, to jsou nejspíš mamčiny geny.


neděle 7. ledna 2018

Jenom slova

Ahoj,
vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby ty tři lidi, kteří kdysi četli tento blog, už zapomněli, že existuji. (Občas mám totiž pocit, jako bych já sama zapomněla, že existuji.) Od října, kdy tu vyšel poslední článek, jsem zažila několik povzbudivých momentů, obvykle po přečtení nějakého článku u Iris, kdy jsem měla nutkání napsat sem vlastně úplně cokoliv, jen abych mohla něco napsat. Ale ze záhadných důvodů k tomu nikdy nedošlo a upřímně řečeno budu ze sebe dost nadšená, pokud se mi to povede dneska.
Největším oříškem pro mě zatím bylo, jak tento článek nazvat, protože nechci znít pateticky ani oslavně, natož tragicky. A tak vzniklo toto. Alespoň je to upřímné. (Pomineme-li fotografie tedy.)
V tomto článku nehodlám oslavovat nový rok ani slibovat, že začnu opět psát, ale nebudu ani končit či pozastavovat blog. Moc do hloubky tenhle lednový zlom nevnímám a navíc si myslím, že by nějaké takové předsevzetí stejně nic nezměnilo.  Prostě nejspíš teď moc psát nebudu, ale nevylučuji, že se tu zase něco po šesti měsících objeví (ha, to by už mělo být po maturitě, jak utopická představa).

Ještě cítím potřebu varovat případné čtenáře, že v tomto článku nejspíš nenajdou žádnou hodnotnou informaci, aby vám pak třeba nebylo líto promrhaného času.
No a teď jen pár slov.


čtvrtek 12. října 2017

Na houby!

Ahoj,
lesy jsou bezva. A nejvíc bezva jsou na podzim. Je tam klid, krásně to tam voní, větvičky křupou pod botami a z mechu vykukují houby. A houby jsou skvělý důvod proč do lesa jít.
S rodiči jsme využili státní svátek na svatého Václava a vyrazili sbírat. Trochu jsme se báli, že se vrátíme s prázdnou, ale nakonec jsme přivezli dva plné košíky. Co se týče jídla, mám houby docela ráda. Jediné co mi moc nechutná, je smaženice. Ale třeba takové řízky z bedel, to je paráda.

 

pátek 6. října 2017

52doodles #9

Ahoj,
asi se ptáte, proč se tu najednou objevilo deváté 52doodles, když naposledy bylo šesté. A kde vlastně jsou ta mezi tím. Nedivím se. A omlouvám se. Otevřeně přiznávám, že jsem o prázdninách neměla náladu kreslit každý týden. Občas jsem totiž byla celý týden pryč, že na kreslení téměř nezbýval čas a jindy zase byla celou dobu doma, až mi přišlo, že není co kreslit. Prostě jsem byla líná.
Na konci srpna už mi pak přišlo hloupé kreslit zpětně všechny týdny, hlavně proto, že jsem si nemohla vzpomenout, co se vlastně v některých dělo. Když se ovšem tahle myšlenka pochopí z jiného konce, vlastně mi to dává důvod, proč 52doodles zase obnovit a pokud možno dokončit. Abych věděla, co jsem vlastně dělala.


neděle 1. října 2017

Vzpomínka na moře

Ahoj,
asi je to dost hloupý, zveřejňovat článek o Chorvatsku na začátku října. Nechci znít pokrytecky ani se nějak ospravedlňovat, ale času mám teď trochu míň, než jsem měla loni. A občas, když mám čas, tak zase chybí nadšení. Nicméně, teď tu jsem a opravdu by se slušelo už něco sepsat. A proč ne o Chorvatsku? Nerada bych ho úplně přešla (jako loni článek o Londýně).


úterý 12. září 2017

Všechny krásy Jeseníků

Ahoj,
stejně jako každé předešlé léto od doby, co mi byl necelý rok a půl, jsme letos s rodiči vyrazili na dovolenou. Na dva týdny výletování na kole. Tentokráte po Jeseníkách.
Někdy kolem půlky července se můj táta špatně sehnul při práci a málem se nenarovnal. Po dva týdnech skučení doma v bolestech musel na týden do nemocnice na kapačky. Když ho propouštěli, měli jsme týden do začátku dovolené a tátu záda přes všechny nitrožilně podané chemikálie pořád bolela. Méně, ale bolela. Za týden se to naštěstí zlepšilo natolik, že nás táta dovezl do Jeseníků. Večer jsme chtěli vyzkoušet, jak se mu bude chodit výletem do 200 metrů vzdálené hospody. Ve zkratce,  zpátky došel už jen s vypětím všech sil.

sobota 12. srpna 2017

Tři dny v Německu

Ahoj!
Už je to víc jak měsíc, co jsem s mamkou vyjela na tři dny do Německa. V předchozích článcích jsem to zmiňovala a slibovala, že napíšu něco málo o tom, jaké to bylo. A taky, že se pokusím něco tam vyfotit. Fotek mám tím pádem nakonec samozřejmě mnohem víc, než bylo třeba a taky než je průměrný člověk schopen snést v jednom článku. Tak se pokusím udělat nějaký výběr těch nejlepších a přiblížit vám, jak jsme se tam měly. (Stejně jich je kvantum, tak si možná radši udělejte čaj nebo kafčo.)


Do Německa jsme se s mamkou nevypravily samy, jelikož ani jedna německy neumíme a navíc bychom se pravděpodobně někde ztratily. (Ačkoli Mapy.cz do mobilu jsou na putování po neznámých městech opravdu skvělé, chodily jsme podle nich i s Andulkou v Drážďanech a bylo to bezva.) Mamčiny kamarádky z vysoké se domluvily, že by rády na zájezd za německou gotikou s panem historikem Petrem Kováčem. No a proč s sebou nevzít taky nějakou tu mládež, že ano? Takže konečná sestava čítala mou mamku, dvě její kamarádky, mě a Jóžu, stejně starou dceru mamčiny kamarádky, se kterou se známe prakticky od dětství (nicméně přerušovaně).