pátek 30. května 2014

Recenze: Michael Scott - Alchymista (Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela)

Anotace: Nikolas Flamel žil ve 14. století ve Francii a říká se, že objevil tajemství věčného života. Když zemřel, byla jeho hrobka nalezena údajně prázdná. Možná že nalezl recept na elixír života v knize starodávných kouzel a stále žije. Během let se stal ochráncem a strážcem knihy mága Abrhama, která mu nejen propůjčila dlouhověkost, ale také ho hmotně zabezpečila. S její pomocí je schopen vyrábět zlato z obyčejných kovů nebo drahokamy z obyčejných kamenů. Naneštěstí se kniha může stát v nepravých rukou tou nejmocnější zbraní proti lidstvu a celému světu. Přesně tak ji hodlá použít i Dr. John Dee, který knihu ukradne a jediní, kteří mohou zachránit katastrofě jsou dvojčata Josh a Sofie. Nevědí ještě, že o nich bylo rozhodnuto dlouho předtím, než se narodili. Oba totiž, jak bylo předpovězeno, mají moc rozhodnout závěrečnou bitvu dobra se zlem a zachránit nebo zničit řád světa.



Originální název: The Alchemist (The Secrets of the Immortal Nicholas Flamel)
Nakladatelství: Knižní klub
Počet stran: 400

Jak jsem se ke knize dostala:
V knihovně tuhle knížku vídám už snad od doby, co jsem tam začala chodit (dobře - kecám, tehdy ještě nebyla vydaná...), ale až do teď mě nějak míjela. Nakonec jsem se rozhoupala si ji přečíst, až když už mi ji doporučovalo vážně hodně přátel. A to i ti, od kterých bych to nečekala, nebo jsem je potkala poprvé v životě a náhodou jsme se začali bavit o knížkách :).


Něco málo o ději:
Příběh začíná, když Josh Newman ucítí mátu a zkažená vajíčka. Ještě o  něco zvláštněji bude tato věta znít, když dodám, že to bylo v knihkupectví. Už teď je nejspíš jasné, že to nebylo tak úplně obyčejné knihkupectví. Ovšem Josh a jeho sestra Sofie si to dříve mysleli.
Dvojčata Josh a Sofie Newmanovi byli normální bratr a sestra.V létě si Josh našel práci v knihkupectví, které vlastnil Nick Fleming s jeho ženou Perry, a jeho sestra v kavárně přes ulici. Čekalo je dokonalé léto.
Dokud do knihkupectví nevstoupili tři muži v dlouhých černých kabátech.
Poté se Josh zničehonic ocitá uprostřed střetu dvou více než půltisícilet starých alchymistů. Dozvídá se, že Nick Fleming je vlastně ve skutečnosti ten Nikolas Flamel a Perry je jeho žena Perenela.
Ti tři muži v černých kabátech byli vlastně golemové a onen druhý alchymista byl nechvalně známý doktor John Dee.
A také, že Nikolas je strážcem knihy mága Abraháma a právě tu mu při konfliktu v knihkupectví John Dee ukradl a zároveň unesl Perenelu. Právě kniha mága Abraháma byla důvodem Nicolasovy existence na tomto světě. V ní byla ukryta tajemství všech dob a mimojiné i  recept na elixír života.
Naštěstí stihl Josh z knihy vytrhnout dvě nejdůležitější stránky, a tak má svět snad ještě šanci na záchranu.
Zároveň si tím ale dvojčata zaplatila jízdenku do světa, kde se starobylé báje stávají skutečností.
A to bez šance na návrat.

" Je ti víc než dva tisíce let a za tu dobu jsi nenašla čas, aby ses naučila řídit auto?" neodbytně pokračovala Sofie, která to chtěla umět už od svých deseti let.
Scatty nervózně pokrčila rameny. "Chtěla jsem, ale měla jsem moc práce," vymlouvala se. 
"Je vám ale jasné, že bych neměl řídit bez instruktora?" řekl Josh, aniž od někoho očekával odpověď.
"Víte, je nám patnáct a půl, a oba umíme řídit," podotkla Sofie. "Teda, tak trochu," rychle dodala.
"A umíte jezdit na koni?" zeptal se Flamel, "nebo řídit kočár s koňmi nebo dostavník?" 
"No, to ne ale...," namítla Sofie, ale Scatty ji přerušila.
"A co řecký vozík tažený koněm a přitom vystřelit šíp nebo tasit meč? Nebo lítat na drakovi a přitom střílet prakem,"
"Nemám ponětí, jak to vypadá a snad to ani nechci vidět nebo o tom víc vědět,"odpověděla Sofie.
"Tak vidíte, vy znáte a umíte určité věci," řekl Nikolas, "zatímco my máme jiné, z určitého pohledu starší, ale také užitečné dovednosti." Po straně mrknul na Scatty a dodal: "I když popravdě řečeno, opravdu nevím, jestli se dnes ještě hodí umění jezdit na drakovi."

Alchymista, str. 78 (zestručněno)

Moje první dojmy z knihy:
Na začátku, asi jako u každé doporučené knížky, jsem se bála, že mě to nebude bavit. Že se do toho nebudu moct začíst a zase budu ten jediný exot, komu se ta knížka nelíbila. A bála jsem se, že mi nesedne téma, protože díky mytologii mi to připomínalo Percyho a toho já jsem nebyla schopná dočíst. (Áno, ukamenujte mě :D ).
Naštěstí Alchymista nezklamal.
Už od začátku byla knížka vyprávěná poutavě z pohledu vypravěče a je víceméně nabitá akcí. Taky se mi líbilo, že i přes občasné docela obsáhlé popisy okolního prostředí mě knížka nepřestávala bavit a dozvěděla jsem se z ní spoustu nových věcí. Ať už z historie nebo jiných oborů :).
A pravděpodobně jsem ani nebyla sama. Když jsem si totiž na Ringoturnaji (což je, podotýkám, křesťanská akce) sedla do trávy a začala číst kamarádkám nahlas, bavilo je to tak, že jsem četla až víceméně do ochraptění :D.

"Až přijdou dva, co jsou jeden a jeden, který je vším, a až se slunce a měsíc spojí."

Moje konečné dojmy z knihy: 
Po dočtení Alchymisty jsem si uvědomila, že pro mě byly velkým kladem také postavy. V celé knížce snad není jediná postava, který by nebyla něčím zajímavá. O Nikolasovi a Perenele ani nemluvím, zvláště Perenelu jsem si oblíbila. Stejně tak Josh a Sofie - moc se mi líbil jejich vztah, jakožto bratra a sestry. Navzájem si věřili, když už si nebyli jistí, jestli jim zbývá vůbec někdo, komu mohou věřit a navzájem by za sebe dali život :).
Ale to je jenom zlomek - z těch kladných postav je úžasná i Scathach - upírská tísiciletá bojovnice ( ačkoli netuším, jak mám číst to jméno :D ), nebo čarodějka z Endoru.
A už dlouho jsem nečetla knížku, kde bych byla tak moc nadšená i ze záporných postav. John Dee byl samozřejmost (koho by to zajímalo, tak postava doktora Johna Dee se objevila i  knížce Černá labuť vzlétá, i když tam spíš jako "největší záporák někde hodně daleko v pozadí děje"). Ale dost se mi líbila i Morrigana, nebo Bastet.

"Ty jsi zhubla, určitě pořádně nejíš."
"Babi, vypadám úplně stejně posledních dva a půl tisíce let."
"Takže říkáš, že začínám být slepá, co?" zaptala se babička a pak vyprskla smíchy. "No tak, obejmi svou babičku po tak dlouhé době."
Scathach objala opratrně Doru a políbila ji na tvář. "Ráda tě zase vidím, babi. Vypadáš moc dobře."
"Vypadám staře. Že vypadám staře?"
"Nevypadáš, babi. Ani o den starší než deset tisíc let," usmála se Scatty.
Čarodějka štípla Scatty do tváře a dodala: "Poslední člověk, který si ze mě dělal takhle srandu, byl úředník z finančního úřadu. Proměnila jsem ho v těžítko. Myslím, že tu ještě někde je."

Alchymista, str. 318
Moje hodnocení:
Celkově se mi Alchymista vážně hodně líbil, ale nejvyšší hodnocení si nechávám na další díly - jenom doufám, že mi oblíbené postavy nebudou díl od dílu umírat :).

9/10
Matty :).

sobota 24. května 2014

Recenze: Moře klidu - Katja Millay

Anotace:
Osamělý kluk. Citově křehká holka. A zázračná síla druhých šancí.
Dva a půl roku. Tolik času uplynulo od té hrozné tragédie. Po ní už nic nebylo jako dřív. I z Nastyi Kashnikové zbyl jen stín holky, kterou byla před tím. Teď je rozhodnuta nechat temnou minulost za sebou a držet si všechny lidi pěkně daleko od těla. Tenhle úmysl jí ale vydrží jen do chvíle, kdy se potká s Joshem Bennettem. Je osamělý stejně jako ona. A neuvěřitelně přitažlivý.
Joshův příběh zná kdekdo: všichni lidé, které miloval, zmizeli z jeho života. Teď má sedmnáct roků a zůstal úplně sám. A když je vaše jméno synonymem pro smrt, lidi se s vámi moc nebaví. Až na Nastyu. Ta se naopak Joshe drží jako klíště a postupně se stává součástí každé stránky jeho života.
Táhne je to k sobě, jiskří to mezi nimi stále silněji. Ale zároveň se Josh začíná zamýšlet nad tím, jestli se někdy dozví všechna tajemství, která před ním Nastya skrývá. A vlastně ani sám neví, jestli se je dozvědět chce.
Originální název: The Sea of Tranquility
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 368

Jak jsem se ke knize dostala: 
No, a Moře klidu...no, myslela jsem, že si ho přečtu přibližně tak za půl roku, protože všechny ty recenze, týdny s Mořem klidu a reklamní plakáty, když se vydávalo, mě dokonale odradily. Jenže když jsem ve středu poprvé přišla do oddělení pro dospělé v naší knihovně, kde mi knihovnice moc nebyly schopné pomoct a já absolutně netušila co a kde hledat, na poličce "Dnes vrácené" na mě čekalo Moře klidu.
Moc jsem neřešila, že jsem to vlastně nejdřív vůbec nechtěla číst a byla jsem ráda, že jsem našla vůbec něco, co znám. Protože systém "Většina knih je ve skladu, tak se nejdřív podívejte na počítači, jestli to tu vůbec je" vážně moc nechápu, když mi nikdo neřekne, jak se mám k těm knížkám ve skladu jako dostat...
Ale to už jsem někde úplně jinde...:D.
Nenávidím svoji levou ruku. Nesnáším už jenom to, že se na ni musím dívat. Nenávidím, jak sebou cuká a třese se a připomíná mi, že moje já je pryč. Ale i tak se na ni pořád dívám, protože mi připomíná, že toho kluka, co mi všechno vzal, jednou najdu. Zabiju ho za to, že zabil mě, a zabiju ho schválně levou rukou. 
Moře klidu, str. 7 
Něco málo o ději:
Nastya je dívka, která jde poprvé po dvou letech do opravdové školy. Dřív byla klavírní hvězdou a myslela si, že je šťastná, jenže před dvěma lety se jí stalo něco hrozného, čím už bude navždy poznamenaná a před rokem se rozhodla, že přestane mluvit. Proč sama sebe uvěznila do samoty mlčení? To nikdo neví...tedy krom Nastyi.
Teď se ocitá na nové škole, v novém městě a bydlí u své tety Margot, která pracuje jako sestřička, takže se s ní Nastya téměř nevídá. Tedy ne, že by to Nastye vadilo...
Ta jenom doufá, že jí nový život, který by neměla žít, pomůže se vypořádat s tím, co se stalo. Jenže copak může přesun do nového města pomoct, když jste ztratili všechno?
Podobné otázky si klade i Josh. Z jeho rodiny už zůstal jenom on sám a začíná pochybovat, jestli není jakýmsi magnetem pro smrt. Ve škole se s ním nikdo nebaví a jeho stůl, kde obědvá, všichni obchází velkým obloukem, natož aby se na něj někdo podíval.
Až na Nastyu, a přesto, že se vlastně neznají, rozumí si i beze slov.

Žasnu, jak se lidi pořád bojí, co se jim může ve tmě stát, ale za bílého dne nebezpečí nikdo nevidí. Jako by slunce poskytovalo nějakou dokonalou ochranu před vším zlem. Neposkytuje. Jen vám našeptává, omámí vás teplem a pak vámi mrští ksichtem o zem. Denní světlo vás před ničím neochrání. Špatné věci se dějí neustále, nečekají, až budete po večeři. 
Moře klidu, str. 147
Moje první dojmy z knihy: 
Přesto, že jsem z knížky ze začátku kvůli té příšerné marketingové kampani neměla příliš dobrý pocit, tahle knížka mě docela ohromila. Můj skepticismus zmizel po prvních třech stranách, protože i když ze začátku v knize, kvůli Nastyině neschopnosti mluvit, není moc dialogů, nedokázal jsem se donutit přestat číst. Proto je Moře klidu důkazem, že jde napsat kniha, co má spád, i když se v ní tolik nemluví.
Moře klidu na Měsíci.
Taky je Moře klidu vážně vtipné, občas jsem smála vážně na celý dům :D. I přesto, o jakých vážných tématech vlastně je.
A hrdinové byli dokonalí. Dokonalí tím, že nikdo z nich nebyl dokonalý. Protože to v reálném životě prostě nejde a když to nejde i v knížce, ta knížka potom víc vypadá jako realita. A nikdo z postav mi nepřišel vyloženě zlý. Taky se mi líbilo, že postavy byly nádherně vykreslené, a to nejenom ty hlavní, ale i spousta vedlejších :).
Moře klidu se dá snadno přirovnat k Překroč svůj stín, což jsem také poměrně nedávno četla. Má to podobnou zápletku a možná i trochu postavy a je to stejně emočně vyčerpávající, ale z nějakého důvodu mi Moře klidu přišlo reálnější. Byla bych totiž asi schopná uvěřit všemu, co kdy Katja Millay napíše.


Moje konečné dojmy z knihy (po dočtení): 
Nechápu, jak může někdo něco takového, jako je Moře klidu napsat, protože když jsem tuhle knížku dočetla, připadala jsem si jako by někdo vzal všechny moje myšlenky, přeházel je a vrátil je zpátky.
Možná je to jenom obyčejná knížka, jako každá jiná, možná je to jenom jeden z mnoha příběhů a možná ta kniha sama o sobě není zase tolik výjmečná, ale každý, kdo si ji přečte si bude myslet, že je.
Protože Moře klidu je prostě takové. Vtáhne vás do příběhu a vy si budete myslet, že Joshe i Nastyu znáte, jako kdyby jste je potkávali každý den.
Budete s nimi soucítit, i když víte, že by to ve skutečnosti nikdy nestačilo a doufat, že nakonec v sobě ti dva přece jenom najdou záchranu, která je nemožná.
A to doufání se vyplatí.

Moje hodnocení knihy:
10/10 
Matty :).

čtvrtek 15. května 2014

Harry Potter a princ dvojí krve v obrázcích, gifech a hláškách, I. část.

Ahoj,
už vážně dlouho mám předpřipravený tento článek :). Napadlo mě to, když jsem se zrovna na Harryho koukala v televizi a nemůžu si pomoct, ale u šestky se vždycky hrozně zasměju. To jenom na vysvětlenou, proč zrovna Princ dvojí krve a ne jiný díl :).
Tak jsem si říkala, že bych z toho mohla udělat takový napůl gifový článek, protože některé z těch hlášek vážně stojí za to :).
Nakonec z toho byla práce na celé jedno dopoledne a to jsem zvládla ani ne třetinu :D.
Snad se vám to bude aspoň trochu líbit a za pár týdnů nejspíš bude další část :).

Harry Potter a princ dvojí krve

Horacio Křiklan


V Doupěti 


Ron: "Mamka se před týdnem zjančila. Nechtěla mě a Ginny do Bradavic vůbec pouštět. Že je to nebezpečný a tak.."
Harry: "Ale jdi..."
Hermiona: "Není sama. Vždyť i naši vědí, že se děje něco špatnýho."
Ron: "Taťka to vyřešil. Řekl, že se chová jako blázen. Naštěstí už se vzpamatovala."
Harry: "Ale...jsou to Bradavice. A Brumbál. Co může být bezpečnější?"
Hermiona: "No, hodně se mluví o tom, že...Brumbál už stárne..."
Harry: "Nesmysl! Je mu sotva...kolik mu je?"
Ron: "Sto padesát?...Plus mínus pár let."


Neporušitelný slib




Kratochvilné kouzelnické kejkle

Ron: "Kolik to stojí?"
Fred & George: "Pět galeonů."
Ron: "Kolik pro mě?"
Fred & George: "Pět galeonů."
Ron: "Ale vždyť jsem váš bratr!"
Fred &George: "Deset galeonů."



Cesta do Bradavic

Harry leží se zlomeným nosem, spoutaný ve vlaku, přikrytý neviditelným pláštěm. Najde ho Lenka.
Harry: "Jak jsi mě našla?"
Lenka: "Strachopudové. Máš jich plnou hlavu."


U školy

Harry s Lenkou nestihli kočáry, přichází do školy pozdě.
Profesor Kratiknot: "No, už je načase! Všude vás hledám, vy dva! Dobře, jména?"
Harry: "Ale pane profesore, znáte mě už pět let."
Profesor Kratiknot: "Žádné výjimky, Pottere!"

Lenka: "Nechceš, abych ti to spravila (zlomený nos)? Osobně myslím, že takhle vypadáš trochu uvolněnější, ale jak chceš."
Harry: "Už jsi někdy napravovala nos?"
Lenka: "Ne, ale za to několikrát prsty na nohou. To není takový rozdíl."


Harry přichází do Velké síně

Ron: "Neboj, brzy tu bude."
Hermiona: (začne mlátit Rona učebnicí) "Přestaneš se už konečně cpát?! Tvůj kamarád se ztratil!"
Ron: "To bolí! Otoč se, ty cvoku!"
Vejde Harry.
Ginny: "Zas je celý od krve. Proč je pořád zakrvácený?!" 
Ron: "Tentokrát je to jeho krev."

Harry si přisedne.
Hermiona: "Kde jsi byl? A co to máš s obličejem?!"
Harry: "Až pak...co jsem zmeškal?"
Ron: "Moudrý klobouk nás vybízel, abychom byli stateční a silní. To se mu snadno řekne! Je to klobouk!"

Hodina lektvarů

Harry s Ronem stojí na chodbě a smějí se prvákům.
Profesorka McGonagallová si zavolá Harryho a pošle ho na hodinu lektvarů.
Prof. McGonagallová: "A vemte s sebou i pana Weaslyho, tváří se nějak moc spokojeně."





Felix felicis

Prof. Křiklan nad Harryho Odvarem živoucí smrti: "U Merlinových vousů. To je perfektní! Jen jediná kapka by nás všechny zabila!"



U Brumbála



Tak to je prozatím vše, ale jednou se určitě vrátím s pokračováním :),
zatím se mějte krásně,
Matty :).

čtvrtek 8. května 2014

Cestuji (už zase).

Edit. 11.5.2014: Konečně dodávám fotky! :) ;)
Ahoj,
vzhledem k tomu, že se zde nic neobjevilo už víc, než dva týdny, asi bych měla začít omluvou. A nebo spíš výmluvou - částečně mě totiž snad omlouvá, nebo počkat - vymlouvá, že jsem téměř celý minulý týden strávila ve Francii :).
Pro co už nemám omluvu ani výmluvu je to, že jsem o tom nic nenapsala.
Ale s tím už vážně nic (bohužel) neudělám, takže si dovolím napsat naopak zpětně pár řádků k tomu, co se dělo ty dva týdny :).

Mohla bych možná začít tím, že jsem oslavila patnácté narozeniny. A jestli chcete vědět můj názor - připadám si úplně stejně jako předtím, snad kromě toho, že už nemůžu cestovat za poloviční jízdné. Ale aspoň to byl vážně dobrý důvod k tomu, objednat mi k narozeninám spoustu knížek :).


Takže jsem poslední dobou docela i četla, přestože recenzi už jsem nenapsala vážně dlouho. Snad se to brzy změní, jelikož jsem přečetla Překroč svůj stín a k tomu bych docela měla, co říct - totiž napsat :).

A potom už následoval "školní" výlet do Francie. I když to vlastně technicky byl takový (s trochou nadsázky) "roadtrip" Belgie - Francie - Německo.
Začínám mít pocit, že se většina mých článků na blogu točí kolem toho, že někam pojedu nebo jsem někde byla. Což mě osobně těší, ale vy byste z toho mohli mít pocit, že jsem člověk, který každý druhý týden tráví v zahraničí. Překvapení? Nejsem. Vážně ne, jenom se toho teď hodně sešlo najednou :).
Vážně hodně. Dnes totiž zase odjíždím na Ringoturnaj (Upřímně? Pochybuji, že někdo z vás bude vědět, co to Ringo vlastně je, ale po tomhle týdnu už nemám sílu to komukoli vysvětlovat...možná někdy jindy ;)).

Západ slunce nad Seinou,
ta čárka nalevo je Eiffelovka :D.

Ale zpět k Belgii - Francii - Německu.
Stručně: První jeden a půl dne jsme strávili v Belgii. Bastogne - Waterloo - Brusel - Bruggy. Všude to bylo úžasné, ale mě nejvíc okouzlil Brusel. Asi jsem divná já, ale líbil se mi víc, než Paříž (neukamenujte mě, prosím).
Poté jsme se přesunuli do Francie - konkrétně do Normandie na Omaha Beach. Každý si určitě vybaví, čím tato pláž proslula a není myslím třeba to dál komentovat :). Jenom ta atmosféra tam je vážně působivá.
Nehledě na to, že já jsem byla u moře naposledy před téměř pěti lety, takže i tohle byl zážitek :).
Na pláži :).
Z Normandie jsme poté přejeli do Rouenu, kde je krásná katedrála a také náměstí, na kterém byla upálena Johanka z Arku a dál jsme se byli podívat na zámek Fontainebleu.
A potom se jelo už konečně do Paříže :). Ano, je tak úžasná, jak se povídá, ale všechno má své mouchy.
Nebo možná spíš holuby :D.
Navštívili jsme hlavně ty nejznámější památky a nejslavnější místa a zakončili jsme to večerní projížďkou lodí po Seině a blikající Eiffelovkou :).
Cestou domů jsme se ještě stavovali v Amberku, v lázních.

Každopádně to celé bylo...dechberoucí to nejspíš stejně nedokáže vyjádřit, ale je to asi nejblíže tomu, jak si připadám. Jednoduše hrozně moc úžasných dojmů, za krátký časový úsek :).

Asi je divné, že v tomhle článku nejsou žádné fotky, ale zbývá mi deset minut do odjezdu na Ringoturnaj a vážně se obávám, že to prostě nestíhám :D.
Takže se mějte krásně,
Matty :).
Edit. 11.5.2014: Dodávám fotky! :) 
Louvre, Eiffelovka, Bruggy a nejužší dům v Paříži :).