neděle 31. srpna 2014

Knižní maraton aneb čteme jako o život

Ahoj,
tak dneska píšu ještě jednou, protože jsem se z náhlého čtecího popudu rozhodla taky zapojit do jednoho
čtecího maratonu.
Upřímně řečeno, pochybuju, že bych to vůbec mohla zvládnout, protože cíl tohohle maratonu vážně odpovídá názvu. Budu číst jako o život. Pokud to půjde. ;)
Knižní maraton probíhá od 1.9.2014 do 7.9.2014 a pořádá ho Kristie z blogu Your´s fantasy.
Pokud byste se také chtěli zapojit, nebo se jenom dozvědět něco víc TADY je odkaz na úvodní článek.
Cílem celého maratonu je jednoduše přečíst co nejvíce knih nebo nejvíce stránek, ovšem Kristie pro zpestření vymyslela ještě čtecí a článkové výzvy, které je možné plnit a díky kterým jsem se vůbec rozhodla zapojit. :)

Čtecí výzvy: 
1. Přečtěte celkem 7 knih nebo aspoň 200 stran za den. 
- Heh, jak jsem psala, nepředpokládám, že bych tohle zvládla, protože nejsem zvyklá číst pravidelně každý den, ale za zkoušku nic nedám a když se mi to nepovede, nevadí. :)

2. Každý z nás má jistě knihu, kterou si už chce dlouho přečíst, ale z nějakého důvodu ji neustále odkládá. Možná teď je ten pravý čas se do ní pustit! 
- No jasně! Pro tuhle výzvu jsem vybrala knížku Krásné zlo od Rebeccy James, kterou mám doma už prostě moc dlouho na to, aby nebyla přečtená. A taky si potom možná budu konečně moct popovídat s Anee. :D 


3. Přečtete si knihu, která má na obálce modrou barvu nebo má obálku ilustrovanou. 
- Modrých knih mám doma překvapivě hodně, ale vybrala jsem Ahoj z nebe. Tahle knížka mi jako jediná ze všech, které jsem vybrala dělá starosti, protože vůbec nevím, co od ní čekat a jestli mě bude bavit. Snad ano. :)


4. Filmové/seriálové adaptace knih jsou teď in! Přečtete si knihu, podle které byl film/seriál již natočen či je v přípravě.
- No, řekla bych, že na tuhle "knižní sérii" je filmových a seriálových adaptací hodně a každý (doufám :D) zná nejnovější zpracování od BBC - a to seriál Sherlock, který nejde nemilovat!
Ale o tom jindy. Takže knížka, kterou jsem si vybrala je Pes Baskervillský od Sira Arthura Conana Doylea. 


5. Máte rozečtenou sérii a pořád se ne a ne pohnout dál? Možná je načase v tom konečně pokračovat!
- Nějakým zvláštním způsobem se mi v knihovně sešly čtyři trilogie, ze kterých jsem přečetla první dva díly a k poslednímu se nemůžu dostat (kdyby to někoho zajímalo, tak jde o série Delirium, Paranormálové, Divergence a Loď mezi hvězdami). Vybrala jsem tady Rekviem od Lauren Oliver, závěrečný díl trilogie Delirium. 


6. Náhodný výběr knihy - máte svůj TBR jar? Ano? Tak si z něj vylosujte nějakou knihu! Chcete to trochu originálnější? V tom případě sáhněte po svém mobilu a pusťte si písničku, která je právě na řadě či zvolte náhodný výběr. K vybrané písničce najděte vhodnou knihu a dejte se do ní!
- Svou TBR jar nemám a nevím proč, ale asi ji ani nechci a nepotřebuji. Takže jsem zkusila "písničkovou" verzi losování. 
Na mobilu mi naskočila písnička Larger than life od Pinkzebra. 


A nevím, jestli dějově to sedí, protože, logicky, jsem tuhle knížku ještě nečetla, ale napadla mě kniha Marcelo ve skutečném světě. 
Podle anotace je kniha o Macelovi, který trpí psychickou poruchou a doteď chodil celý život do školy pro žáky se speciálními potřebami a nyní ho jeho otec zaměstná ve své právnické firmě. A Marcelo najednou poznává "opravdový" svět. 
Vím, že tahle knížka asi nebude působit tak lehce, jako působí písnička, ke které jsem ji přiřadila, ale přišlo mi, že by tahle písnička mohla být poselstvím pro Marcela, když se ocitne ve skutečném světě. 
Tak proto.


Článkové výzvy: 

Rozhodla jsem se, že článkové výzvy nejspíš splním (pokud vůbec) jenom tři, vzhledem k tomu, že jsem dost líný člověk a ještě tu je to čtení, žejo. :D Ale tyhle se mi moc líbí a bylo by mi líto je nesplnit. :)

3. Na podzim vychází spousta skvělých knih. Která kniha (případně knihy) je váš favorit a proč?

5. Knihy podle ročního období. Která z knih podle vás patří k jaru, létu, podzimu a zimě? A proč? Je to snad obálkou nebo samotným příběhem?

7. Už jste někdy zkoušeli rovnat knihy podle barev? Ne? A nechcete to zkusit? Pokud takto knihy rovnáte, podělte se s námi o to! Můžete také vytvořit třeba knižní duhu.

Tak dneska už je to opravdu všechno,
užijte si první školní den, pokud zítra jdete do školy,
a zatím ahoj,
Matty :).

Taneční

Ahojte,
letos jdu do prváku (kvinty), takže se začátkem školy mě čekal také začátek tanečních. Asi trochu neobvykle jsme první lekci měli už včera - sobotu před začátkem školy. Popravdě řečeno, byla jsem docela ráda, že si ten první stres odbudu ještě před začátkem "školního stresu", i když je asi nepravděpodobné, že bych byla na druhé lekci nervózní nějak méně. :D
Každopádně i z téhle první lekce jsem pochytila pár věcí...

1. Na první hodinu do tanečních se vážně nehodí šaty bez ramínek. Za tu nejistotu to myslím nestojí.
2. Naopak se krásně hodí boty s širokým podpatkem.
3. Vážně doporučuji barevné nebo alespoň vzorované šaty. Z nějakého důvodu víc než polovina dívek přišla v černých šatech. Trochu to vypadalo, že jsme se sešli spíš na pohřeb, než do tanečních.
4. Je sice hezké, že partner vždy vede partnerku, ale jak to má provést, když přes ni nevidí?
5. Stačí 45 minut stání naprosto narovnaná a bolí mě záda jako blázen.
6. Je vážně skvělé zjistit, že znáte paní fotografku, která se poté uvolí vás odvézt domů, když jediný vlak jede až v jedenáct a jediná další možnost je jet taxíkem.
7. Je zajímavé zjistit, že vytleskávání základních rytmů očividně ještě není pasé.
8. A ještě zajímavější je zjistit, že některým lidem to zas tak moc nejde.
9. Když jde tanečník pravou dopředu, tanečnice levou dozadu. Prý se to dá uplatnit i v manželství.
10. Je těžké se nesmát. Vážně je.

Pro dnes zatím vše,
brzy, doufám, zveřejním Marry, kiss and cliff TAG s Aničkou,
zatím se mějte krásně,
Matty :).

středa 20. srpna 2014

Nástrahy cyklisty

Je zase fakt, že na Pláních byla
takováhle úžasná liška.
Že by nový maskot blogu? :D
Ahoj,
před týdnem a půl jsem byla na rodinné dovolené na kolech a zmínila jsem to i v několika článcích. ;)
Bylo to tam opravdu krásné. Zvláště Jizerské hory jsem si asi navždycky zamilovala. :)
Každopádně - proč píšu. Vzhledem k tomu, že jsme byli v poměrně kopcovitých terénech (tím myslím Krkonoše a zmíněné Jizerky, a tudíž šílené krpály), měla jsem spoustu času na přemýšlení, když jsem se šnečím tempem drápala na Knajpu/na Královku/ze Špindlu/na Pláně.
A mezitím jsem přemýšlela také nad tím, co nám, cyklistům, naše výlety dokáže pěkně znepříjemnit.
Takže tady to je -

Deset nástrah všech cyklistů
(Doplněno o naše fotky z dovolené)

Ty výhledy jsou ale potom krásné. 
1. Nedosažitelný vrchol
"Tak tenhle kopec je vážně strašnej," jste si v duchu řekli už nejmíň stokrát, i když vám to nijak nepomohlo. Jedete rychlostí asi takovou, že vás předehnali už i pěšci se čtyřmi dětmi a psem a vrchol stále v nedohlednu.
A najednou ho vidíte. Zlom. To místo, kde se celé vaše utrpení změní v požitek z následujícího sjezdu. Zaplaví vás taková úleva, že v jejím zápalu z posledních sil zrychlíte. "Už jenom dva záběry do šlapek a jsem tam, úplně to vidím!" Jenže ejhle, šlapete jako diví a zlom stále nějaký ten kus před vámi. Snad jako by se ten kopec sám záměrně prodlužoval.
Stupeň utrpení: 10/10

2. Volně pobíhající psi a děti
Chudáčkům zvířatům bych to snad i odpustila, protože já být psem, mám z cyklistů panický strach, ale když se mi na cestě motá celá rodinka s několika dětmi v různých věkových kategoriích a já ani nemám zvonek, abych jim nějak dala vědět, že tam jsem, dohání mě to k nepříčetnosti.
Stupeň utrpení: 6/10

"Kolik-vidíš-koček" challenge :D
3.Serpentiny
A ještě po regulérní silnici do kopce! Tohle bude asi jedna z mých osobních nástrah, protože já tohle obzvlášť nenávidím. Vždy, když ráno plánujeme trasy, prosím rodiče, abychom radši jeli nějaký strmější kopec lesem, než zdlouhavou pozvolnou serpentinou po silnici. Nesnáším ten pocit, kdy pořád a pořád zatáčím doprava a doprava a před každou zatáčkou si říkám "Snad už tam bude konec." Téměř nikdy není. 
Stupeň utrpení: 9/10 
(Sama bych dala desítku, ale vím, že třeba mamce tohle vyhovuje víc, než zmíněný strmý kopec lesem, takže jsem k tomu přihlédla)


4. Borůvky
Neskutečný požírač času a jediná věc, která vás rozptyluje, když se vám zrovna jede krásně. Keříky úplně obsypané malými modrými bobulemi, které snad jenom čekají, až zastavíte, opřete kolo a sbíráte. A sbíráte. A sbíráte. A pak už si řeknete, že už je docela dost hodin, tak bychom mohli jet, ne? Jenže...Po sto metrech jsou tu další keříky a na nich snad ještě větší a lákavější borůvky. A takhle by to mohlo být celý den. 
Stupeň utrpení: 3/10

5. Bolavý zadek 
Tohle je naštěstí pouze chvilkové trápení. Ale já když si po roce téměř neježdění v létě sednu na kolo, první dva dny si skoro nemůžu nikam jinam sednout. Ovšem předpokládám, že pro trénované lidi a také pro ty, kteří jezdí na kole denně dejme tomu třeba jenom do práce, tohle asi nebude takový problém. :)
Stupeň utrpení: 5/10

6. Odvodňovací kanálky
Ať už jedete z kopce nebo do kopce, vždycky tady jsou a vždycky vám dokážou pekelně znepříjemnit jízdu. Pokud se drápete někam nahoru, je dost dobře možné, že se vám přední kolo (na které určitě celou dobu koukáte) otáčí velice pomalu - na poměry jízdního kola, samozřejmě.
Jenže, co dělat když se před vámi zjeví odvodňovací kanálek? Je jasné, že si budete muset najet tak, abyste kanálek přejeli kolmo a nezahučeli do něj s celým předním kolem. Pak ještě musíte vystát to pomalé drcnutí nejprve předního a potom zadního kola. 
A když jedete z kopce? Máte dvě možnosti, buď můžete, jako já, před každým kanálkem brzdit. Tady je ale riziko, že se vaše rychlost téměř přiblíží rychlosti při jízdě do kopce. A nebo můžete, jako můj táta, přes kanálky skákat. K tomu je ale docela vhodné mít nášlapy (a až se budete někde válet ve škarpě, opovažte se někomu vyprávět, že jsem vás na to navedla já, za případná zranění nenesu žádnou zodpovědnost :D).
Stupeň utrpení: 8/10

Ne, z tohohle nikdy nevyrostu! ;) :D
7. Mouchy a jiný hmyz
Viděli jste někdy závodníky, co právě dojeli třeba nějakou hodně rychlou etapu Tour de France? A všimli jste si, jak mají na zubech ty černé tečky? Hádáte správně - jsou to mušky. Netvrdím tedy, že tohle se stává i mně nebo vám, ale hmyz a zvláště mušky dokážou být velice otravné. Určitě se vám někdy stalo, že do vás někdy narazila (nebo jste možná vy narazili do ní, těžko říct...) moucha, muška nebo třeba vosička. A jistě vás to i trochu vykolejilo, zvláště, pokud vás taková muška trefí do oka. To potom hrozí i pády. 
Stupeň utrpení: 4/10

8. Odumírající prsty na rukou
Představte si, jak sjíždíte úžasně dlouhý, ale i vcelku prudký kopec. Je to nádhera, že? (Já si většinou k tomu zpívám, heh :D) Ale najednou vás z toho nekonečného brzdění, aby se vám to nerozjelo šílenou rychlostí, začnou bolet dlaně a prsty. V tu ránu už je požitek z jízdy definitivně pryč. Nevím, jak vy, ale já si potom, co sjedeme nějaký kopec musím vždycky trochu promnout dlaně, kvůli křečím, které mě do nich chytají.
Stupeň utrpení: 7/10

9. Neviditelný kopec
Určitě to znáte - jedete si po rovince, jede se vám krásně. Cesta vypadá pořád stejně rovně a dokonce se možná i trochu svažuje. "Nádhera!" říkáte si. Jenže najednou (nemám pro to lepší výraz) to prostě nejede. A vy najednou zjišťujete, že místo toho, abyste jeli z kopce a ulevili si na chvíli od šlapání, se před vámi tyčí neviditelný kopec. V tu chvíli budete asi nejspíš mít pocit, že po takhle rovné silnici by jste jeli rychleji i na odrážedle, ačkoli to je pouze pocit. Neviditelné kopce jsou také často způsobovány silným protivětrem, kvůli kterému vypadáte buď jako velký obdivovatel přírody nebo někdo s opravdu mizernou fyzičkou, protože nikdo snad přece nemůže jet takhle pomalu po "rovině". 
Stupeň utrpení: 10/10
                                    10. Žlutá
Druhá, čistě osobní, nástraha. Nevím, jak je to možné, ale pokaždé, když s rodiči najedeme na nějakou "bezpochyby skvělou turistickou/cyklistickou žlutou", nedopadne to dobře. Jednou jsme se téměř brodili dolů z kopce potůčkem se spoustou kamenů a za sebou táhli kola. Po druhé nám cesta skončila uprostřed lesa. Žlutá prostě nikdy nevede dobrou cestou. Nikdy jsem ty barvy moc nezkoumala, ale je možné, že žlutá značí nejobtížnější trasy. To by asi trochu dávalo smysl. Jednou jsme na ni, naštěstí, nenajeli a objeli to po silnici. V půlce serpentiny jsem se najednou podívala doleva a co nevidím! Výlez, kde se napojovala ona žlutá na silnici prakticky neexistoval, kolik tam bylo křoví. 
+ pozdější edit: I na zelenou bych si dávala pozor, vpravo názorná ukázka. 
Stupeň utrpení: 9/10

Na závěr jedna pořádná rodinná selfie. ;)
Doufám, že pokud jste tohle někdo dočetl až sem, 
užili jste si to alespoň z desetiny tak, jako já při psaní, ;) 
zatím se mějte fanfárově, 
Matty :).

pondělí 18. srpna 2014

TAG: Liebster Award

Ahojte,
tak už taky taguju. :D Upřímně jsem nečekala, že by mě někdo vůbec někdy do čehokoli nominoval, ale jsem za to moc ráda. A tímto také děkuji Ivcce z blogu Obsessed with books za nominaci. :)
 Myslím, že tenhle tag už nějakou dobu v české knižní i neknižní blogosféře strávil, takže většina už asi ví, o co jde. Kdyby se ale našel někdo, kdo tento tag (který je také mimo jiné dost podobný Blogger tagu) ještě nikdy neviděl, uvedu pravidla. :)

Pravidla:
1. Poděkuj blogerovi, který vás nominoval.

2. Napiš 11 faktů o sobě.
3. Odpověz na 11 otázek, které si dostal/a.
4. Nominuj 11 blogerů, kteří mají méně než 200 pravidelných čtenářů, aby odpověděli na tvých 11 otázek.


No a můžeme se do toho pustit! :)


11 faktů o mně
1. Jsem sobecký člověk a proto mě baví psát o sobě jedenáct věcí. :D
2. Měřím asi 178 centimetrů a nenávidím to.
3. Sbírám hranaté krabičky od lentilek, knoflíky a růže (a taky další spoustu blbostí).



4. Bez brýlí vidím ostře na vzdálenost asi 20-ti centimetrů.
5. Mým nejoblíbenějším obdobím je a vždycky bude podzim, už teď se na něj těším!
6. Mám hodně ráda kočky a vůbec zvířata, ale nikdy jsem žádné kvůli rodičům neměla.
7. Vždycky jsem chtěla být "ta trochu ujetá", nikdy mi to nevyšlo.
8. Ráda vyrábím šperky a nerada je nosím (krom věcí na krk).
9. Chci si ušít šaty do tanečních na maškarní ples (i když si moje mamka myslí, že je to nereálný...).
10. Jsem rekordman ve ztrácení klíčů na naší škole.
11. Když jsem se zeptala kamarádky, jaká je moje první špatná vlastnost, řekla: Bordelářka. (Mimochodem, pravda...:D)

Odpovědi na otázky

1. Proč bloguješ?
- Protože jsem sobecký člověk a hrozně mě baví psát o mém životě. A taky o knížkách, seriálech a úplně o všem. Baví mě psát. :)
2. Pamatuješ si svou první přečtenou knihu?
- Jednoduše - ne, nepamatuji. Byla jsem asi hodně malá a tam se ve vzpomínkách ztrácím mezi tím, co už jsem četla sama a tím, co mi četla mamka, nebo co jsme četly spolu. :)


3. Kdyby jsi mohla prožít jeden knižní příběh, který by to byl?

- Ach, jak neoriginální teď budu. Harry Potter! Jak já bych chtěla umět kouzlit. A ty jejich snídaně/obědy/večeře (jo, toužím po Bradavicích jenom kvůli tomu jídlu). A hroozně bych chtěla potkat (Stře)Lenku Láskorádovou. :)
4. Víš, kolik jsi za svůj život přečetla knih?
- Nikdy jsem to přesně nepočítala (nikdy jsem nepočítala ty, co jsem četla jako menší), ale odhadem tak...150?
5. Jaký je tvůj nejoblíbenější film?
- Jednoduchá otázka! 10 důvodů, proč tě nenávidím vždy a všude! Úža film. :) A ten Heath Ledger s dlouhými kudrnatými vlasy. Ááách!
6. Máš nějaké oblíbené knižní blogery? Které?
- Pár jo - všichni jsou vlevo v kolonce Oblíbené blogy. ;)
7. Jaké je tvé nejoblíbenější jídlo?
- Maminčina "Čína", co vůbec není Čína. A potom Kuře na kari a kečupu (zní to divně, ale je to fakt dobrý). A zelenina a ovoce. :)
8. Máš nějaké netradiční koníčky?
- Ani ne. Jsem vcelku nudná. I když...chodíváme s holkama hrát ve škole o polední přestávce Ringo. ;)
9. Máš nějaký oblíbený citát?
Námořnická modrá
s červenou + kotva
= Jééé. :)
- Skoro každý se rodí jako génius a pohřben je jako idiot. Charles Bukowski. (A dvacet dalších citátů a hlášek ;))
10. Nejoblíbenější barva?
- Barva, od které se mi líbí všechny odstíny je modrá. Konkrétně mám ale z barev nejradši vínovou, cihlovou, petrolejovou, námořnickou modrou, červenou nebo béžovou. :)
11. Co tě v životě nejvíc rozčílilo/naštvalo?
- Tak to nevím. Nejsem na světě ještě tak dlouho, aby mě někdo stihl "nejvíc rozčílit". :)

Mých 11 otázek
  1.  Říkáš lidem vždycky to, co si opravdu myslíš?
  2. Jaké bylo nejhorší zranění, které jsi kdy měl?
  3. Myslíš, že zažijeme apokalypsu? 
  4. Jaká podle tebe bude?
  5. Viděl/a jsi někdy živou srnku?
  6. Jaké jsou tvé zlozvyky?
  7. Tvé nejoblíbenější období?
  8. Kde jsi většinou na Silvestra?
  9. Jak dlouho ti trvá přečíst jednu stránku knížky?
  10. Chodíš do knihovny?
  11. Čeho si na lidech všimneš jako první?
Jsem líná a taky si myslím, že většina bloggerů, které znám už tenhle tag dělala, a tak nominuji pouze: 


+ všechny, kteří se nezapojili, protože je nikdo nenominoval, ale chtějí se zapojit, jenom je jim to přijde trapné, psát tag sám za sebe. Napište, že jsem vás nominovala já, ;) (a hoďte mi odkaz do komentářů).

Tak zase zatím ahoj,
Matty :).

středa 13. srpna 2014

Recenze: Cinder - Marissa Meyer

Anotace: Šestnáctiletou Cinder považuje většina lidské společnosti za nepovedenou hříčku techniky a její macecha za neúnosné břemeno. Být kyborg ale má i své výhody – mozkové rozhraní poskytuje Cinder nevšední schopnost opravovat věci (roboty, vznášedla, své vlastní nefungující součástky), díky čemuž se stane nejvyhlášenější mechaničkou v Novém Pekingu. Právě tato pověst přivede k jejímu stánku prince Kaie, který potřebuje před výročním bálem opravit porouchaného androida. Princ opravu v legraci nazve otázkou národní bezpečnosti, ale Cinder má podezření, že věc je mnohem vážnější, než jí je princ ochoten prozradit.
Cinder touží udělat na prince co nejlepší dojem, ale se všemi plány je konec, když se její mladší nevlastní sestra a jediná lidská přítelkyně nakazí smrtelným morem, který sužuje Zemi už celé desetiletí. Macecha obviní z dceřiny nemoci Cinder a nabídne její tělo pro výzkum moru, což je „pocta“, kterou dosud nikdo nepřežil.
Ale netrvá dlouho a vědci zjistí, že jejich nové pokusné morče je zvláštní. Chirurgové, kteří proměnili Cinder v kyborga, něco skrývali. Něco cenného.
Něco, kvůli čemu jsou někteří lidé ochotní zabíjet…

Originální název: Cinder
Série: Měsíční kroniky #1
Nakladatelství: Egmont
Počet stran: 390

zdroj
Jak jsem se ke knize dostala: 
Knížku Cinder, první díl Měsíčních kronik, jsem dostala k Vánocům, spolu s druhým dílem - Scarlet. Úplně na začátku mě u knížek zaujaly obálky a to hlavně ta Scarlet, kterou jsem v knihkupectví objevila jako první. Vůbec jsem netušila, co že to je za knížku, ale ta obálka mě donutila si o ní zjistit něco víc. Když jsem zjistila, že celá série je "fakt dobře" hodnocená, napsala jsem Ježíškovi, jestli by nebyl tak hodný a nepřinesl mi oba dva díly pod stromeček u mého bráchy. :) A světe div se, on je přinesl!
Tak a teď si říkáte, proč se snažím psát recenzi na knížku, kterou jsem četla o Vánocích.
A teď mě tak polovina z vás bude chtít ukamenovat, když řeknu, že jsem ji přečetla až teď. :D Jenže když jsem o Vánocích Cinder začala číst (protože ta hodnocení!), přečetla jsem asi 80 stran a knížku na půl roku odložila. Nevím, čím to bylo. Nějak mě to nebavilo. Prostě jsem vzala do ruky skvělou knížku ve špatnou dobu. 

zdroj
Něco málo o ději: 
Cinder, hlavní hrdinka celé téhle "story" žije v Novém Pekingu nejspíš pár set let do budoucnosti. Už jenom to prostředí je vážně zajímavé, co? :) Jenže Cinder je ke všemu ještě velice schopná mechanička a také kyborg. Což zní možná trochu zvláštně, ale ve skutečnosti je to přeci jenom to, co celému příběhu dodává na zajímavosti. A protože kyborg není v tomhle světe brán tak úplně za plnohodnotného člena společnosti, Cinder musí žít se svou nevlastní matkou a dvěma nevlastními sestrami.
Popelka jako vystřižená, co říkáte? 
Ale aby vás to nenudilo, přimíchejte do příběhu ještě mladého (a pohledného) prince Kaie, nevyléčitelnou nemoc, na kterou umírá polovina světa (a mimochodem i král a jedna z Cindeřiných nevlastních sester), měsíční královnu Levanu, která chce ovládnout Zemi, androidí Cindeřinu kamarádku Iko a ztracenou měsíční princeznu Seléné.
Tak a teď už máte doopravdy o zábavu postaráno, ne? ;)



"Byl dostatečně zdvořilý na to, aby ji neupozorňoval, že má na čele skvrnu od vazelíny."
"Ó, to snad ne!"
"A co? Jsem mechanička. Ušpiním se. Jestli chtěl, abych se kvůli němu vyfintila, měl mi zavolat předem."
Cinder, str. 38
Moje první dojmy z knihy: 
Jak už jsem zmínila, prvních asi 70-80 stran mě moc nebavilo, ale myslím, že to nebylo tou knížkou, ale spíš tím,že jsem ji četla ve špatnou dobu. :) Každopádně když se podívám zpětně, příběh je zajímavý hned od začátku a od první stránky až po tu poslední se v knížce něco děje. Cinder je vyprávěná z pohledu třetí osoby a ten se střídá mezi Cinder, princem Kaiem a doktorem Erlandem, takže jsem v knížce snad nenašla hluché místo. :)
Postavy mají každá svůj krásně vykreslený charakter, který byl snad u všech dokonale uvěřitelný (pokud tedy věříte na kyborgy, androidy a měsíčňany ;)). Zvláště Cinder jsem si oblíbila, protože to nebyla jenom ufňukaná hloupá husa, které je náhodou předurčeno zachránit svět. A taky mám hrozně ráda hrdinky, co umí pracovat. :) A z dalších postav si mě získal doktor Erland nebo úžasná androidka Iko! :)

"Myslím, že byste se mnou měla jít na ples."
Cinder si sevřela prsty. Jeho výraz byl upřímný. Cítila mravenčení v zádech. 
"U hvězd," zamumlala. "Copak jste mě už jednou nežádal?" 
"Tentokrát jsem doufal v příznivější odpověď. A zdá se, že jsem čím dál zoufalejší."
"To je skutečně kouzelné."
Kaiovi zacukaly rty. "Prosím?"
"Proč?" 
"Proč ne?"
"Myslela jsem, proč já?"
Kai si zahákl palce za kapsy. "Abych s sebou měl někoho, kdo mi opraví vznášedlo, až se mi na útěku porouchá?"
                                                                                                                                  Cinder, str. 223/224

Moje konečné dojmy z knihy: 
Hrozně moc se mi u celé série líbí ten pohádkový námět, ze kterého autorka vytěžila, co se dalo, ale přeměnila to na skvělou dystopii. A ne, nemá to zas až tak předvídatelný konec, jak by mohl někdo podotknout, protože pohádky přeci zná každý. :)
Jak jsem si připadala po dočtení knihy se dá vcelku shrnout jednou (u knihomolů velice oblíbenou) větou - "Já chci/potřebuju další díl!". A i když se na Scarlet hrozně moc těším, trošičku mě mrzí, že už to celé nebude vyprávět hlavně Cinder. Ale to bude snad jenom pocit. :)
Rozhodně se těším, až se vrátím do toho skvěle vymyšleného světa :)

Moje hodnocení: 
10/10
Matty :).

pondělí 11. srpna 2014

Jablonec, město...korálků!

Ahoj,
někdo z vás možná ví, že jsem ještě předevčírem byla na dvoutýdenní rodinné dovolené na kolech. :) První týden jsme trávili v Krkonoších nedaleko Vrchlabí a v sobotu jsme se přesunuli na místo, ze kterého jsem i psala, a to do Jizerských hor, konkrétně do Bedřichova.
A tak se mi zase jednou poštěstilo, že jsem se skoro náhodou dostala tam, kam jsme už dlouho chtěla. Z Bedřichova to máme totiž asi 6 kilometrů do Jablonce nad Nisou a asi 8 kilometrů do Liberce. :)

Kdo je alespoň trochu kreativní duše jako já, určitě ví, že Jablonec je celkově město skla a bižuterie. Je tu spousta obchodů s vyhlášeným sklem nebo prodejen korálků.
A co bych to byla za milovníka vyrábění, kdybych se do takového města nepodívala, když to mám tak blizoučko, že? (Pomineme fakt, že pokud jedete do Jablonce z Bedřichova, musíte přes jeden opravdu ošklivý a vysoký kopec. Ale tak, jsou tam korálky, ne?)

Takže jsem přemluvila rodiče a vydali jsme se na celodenní výlet do Jablonce za "kulturním osvěžením". Tedy, tak jsem to předložila tátovi, aby měl alespoň nějaký důvod tam se mnou jet. :D Nejradši by si totiž jezdil po zdejších horských hřebenech, než procházel muzea a obchody. :)

A abych dodržela tu část s kulturou, vytáhla jsem rodiče do Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.
Povím vám, pro někoho jako já, je to ráj. :D Celé muzeum má dvě patra - v prvním patře je vystavena bižuterie a ve druhém sklo. Vhledem k tomu, jak je celá expozice obsáhlá už jsem někde v půlce "skla" zapomínala, co všechno jsem viděla. :)
Samozřejmě jsem hodně fotila, ale měla jsem co dělat, abych nezaplnila celou paměť foťáku, protože v každé vitríně se nacházelo něco, "Co bych vážně hrozně moc chtěla!" a když už si to z toho muzea nemůžu odnést, tak jsem si to alespoň musela vyfotit.

Jedna menší zajímavost: Možná někdo z vás zná Jelení šperky, které od roku 2005 ručně vyrábí Bára Vogeltanzová, a které posledních pár let slaví obrovský boom. Právě tyhle jelínci jsou v celém muzeu náhodně umístěni ve vitrínách spolu s jejich jmenovkami. :) O Jeleních špercích se můžete víc dozvědět ZDE.
Foceno z autobusové zastávky v Jablonci. :)

Po vcelku náročné výstavě (hlavu jsem měla skoro přehlcenou nápady) jsme se s rodiči vydali hledat jeden obchůdek s korálky, na který mě odkázala kamarádka a potom ještě dvě paní z muzea, že prý je nejlepší. Protože přece nemůžu odjet bez korálků. :) Ale abychom to hledání neměli tak lehké, sotva jsme vylezli z muzea, strhl se šílený
déšť, kvůli kterému jsme hodinu čekali u vchodu do jakési pochybné zastavárny, jejíž majitel měl příšerný hudební vkus. Poslouchat hodinu nesrozumitelný řev na nejvyšší hlasitost je o uši...a taky o mozek. :D
Ale hned jak déšť začal ustávat, pokračovali jsme v našem hledání a za pár minut zmíněný obchod našli (info pro ochotné paní recepční v muzeu: Ano, ten obrovský plakát s černochem se opravdu nedá přehlédnout. Pokud před ním ovšem nestojí bagr a další vozidla na úpravu silnice.).

No, co bych psala o obchůdku - to už nebyl ani ráj, to bylo snad nebe. :D Tolik korálků pohromadě na tak malém prostoru jsem ještě neviděla. :) A taky jsem si jich tolik ještě odnikud neodvezla. Jenže copak je tam můžu chudinky nechat, když tam mají ceny jako 80 Kč/kilo? :D
Hned jsem měla chuť něco začít kutit. :D

Takže, závěrem bych dodala, že návštěva zmíněného Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou rozhodně stojí za to. A to nejen pro šperkaře a skláře. ;) (- Z vlastní zkušenosti, i táta tvrdil, že to bylo vážně moc pěkné.).
No a když už tam budete, obchod s korálky můžete cestou navštívit také ;). Pokud vám před vchodem zrovna nebude stát bagr, určitě ho snadno najdete, je hned vedle gymnázia.
A když ho nenajdete, nevadí, v Jablonci je obchodů s korálky ještě velká spousta. :)

Zatím se mějte pohádkově korálkově,
Matty :).

Několikrát zmíněný obchod i s nepřehlédnutelným plakátem černocha :).

pátek 1. srpna 2014

Recenze: Panika - Lauren Oliver

Anotace: Panika začala jako spousta věcí v Carpu, nudném malém městečku uprostřed ničeho – protože bylo léto a nebylo co dělat. O co v téhle hře jde? Je to prosté. Nemít strach.
Heather nejdřív ani nenapadlo, že by se do Paniky pouštěla. Nikdy by si nepomyslela, že je nebojácná a že by chtěla vyčnívat. Ale pak zjistí, že je tu něco a někdo, pro koho stojí za to bojovat, a je statečnější než kdy dřív. V sázce je příliš mnoho, ovšem výhra stojí za to, tolik peněz by jí umožnilo navždy opustit nenáviděné město a nechat starou Heather za sebou, pohřbenou v prachu.
Dodge se Paniky nikdy nebál, právě naopak. Pohání ho jeho tajemství, díky němu hladce prochází každým dalším kolem a je si sám sebou jistý. Ví, že vyhraje. Ale netuší, že není sám, kdo má tajemství. Všichni mají nějaký důvod proč hrát.
Heather a Dodgovi přinese hra nová spojenectví, překvapivá zjištění a možná i nějakou tu první lásku – a vědomí, že někdy nejvíc potřebujeme právě to, čeho se k smrti obáváme
.
Originální název: Panic
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 309 stran

Jak jsem se ke knize dostala:
Paniku jsem původně ani neměla v plánu číst, přesto, že se mi od začátku líbil námět. Pořád jsem si říkala, že mám prostě doma moc jiných knih. Ale potom Paniku přečetla kamarádka a byla nadšená. A potom jsem měla narozeniny a potřebovala knížku, abych měla na albatrosmedia.cz poštovné zdarma :D.
No a když přišla, okamžitě jsem se zamilovala do obálky a vůbec celkového grafického zpracování :).

Něco málo o ději:
Panika je hra, která už několik let ovládá léto v Carpu, malém městečku. Zúčastit se každý rok mohou pouze maturanti. V průběhu celých prázdnin plní úkoly, které jsou nebezpečné, často nezákonné a sleduje je celé město.
Heather vlastně ani původně nechtěla hrát. Celé ty roky, co Paniku sledovala, si myslela, že je to jenom bláznivý a nebezpečný způsob, jak se v létě zabavit. Jenže zlomené srdce a žárlivost jsou jako opilost. Nikdy nevíte, co pod jejich vlivem uděláte. A tak Heather skočí...V průběhu hry však zjišťuje, že to, co začalo jako rozmar ze zlomeného srdce se změnilo na opravdovou honbu za výhrou. Díky ní by totiž ona i její sestra mohly konečně žít bez stínu jejich opilecké matky.
Zato Dodge si je svou účastí ve hře naprosto jistý. Už roky to má celé naplánované do posledního detailu. A součástí jeho plánu je také výhra. Protože bez ní už nic nemá smysl. A stejně jako u Heather v jeho odhodlání hraje roli rodina.
Panika je hra, která vyvolává strach, zášť a jak jinak - paniku. Ale také s sebou přináší nová spojenectví, posiluje stará přátelství a objevuje lásku a důvěru.
A nebo naopak všechno zničí?

Moje první dojmy z knihy:
Paniku jsem četla těsně po Poslouchej! a měla jsem chuť na něco akčního, tajemného a mrazivého. Ze začátku jsem nevěděla, jestli tohle všechno knížka splní, ale i tak jsem neměla problém se do ní začíst.
Vzhledem k tomu, že je vyprávěná ze dvou rozdílných pohledů, trochu jsem se bála, aby mi to nerušilo komplexnost příběhu, protože od Lauren Oliver jsem četla i Pandemonium, které je vyprávěné ve dvou časových rovinách, což mi trochu nesedlo. Není to to samé, ale stejně jsem se trochu bála.
Naštěstí nakonec se ukázalo, že nebylo čeho. Pohledy obou hlavních hrdinů se krásně doplňovaly a jak už to tak bývá, napětí na koncích kapitol mě nenechalo knihu odložit. :)
Zároveň za jeden z největších kladů téhle knížky považuji to, že dva vypravěči, dva hráči a na začátku sobě neznámí lidé SPOILER >>neskončí spolu.<<

Moje konečné dojmy z knihy:
Můj konečný pohled na knížku utváří hlavně charaktery postav. Heather byla skvělá tím, že byla normální a nijak dokonalá. A osobně mi byla sympatická taky tím, že měří asi 180 cm (nebo možná okolo 175, nejsem si přesně jistá, byla prostě vysoká...). Konečně nějaká hrdinka normální velikosti... :D Dodge byl tak trochu zvláštní. Na jednu stranu chápu jeho odhodlání pomstít sestru, ale jeho posedlost Nat (Heatheřina kamarádka) byla trochu až komická. :D A když jsem u toho, zajímavá byla vcelku i Nat - dívka, která se bojí skoro všeho, a přesto má odvahu se přihlásit do Paniky. A poslední postavou ze základní čtveřice je Bishop, kamarád Heather a Nat, kterého jsem si zamilovala hned na začátku.
Takhle možná postavy vypadají trochu obyčejně, věřte ale, že každá má své tajemství...

Abych to nějak shrnula, Panika je rozhodně knížka, kterou nebudete moct přestat číst. Knížka, u které se vám bude tajit dech, až budou hrdinové plnit úkoly. A také je to knížka plná zvratů.
Na konci jsem se skoro musela smát, jak Lauren Oliver dokázala ještě jednou, naposled zamíchat osudy všech postav. :)
Jediné, co bych Panice vytkla je to, že po přečtení jsem z ní měla hodně prchavý dojem. Možná to bylo tím, že jsem ji četla celou víceméně najednou, ale aspoň mám dobrý důvod si ji někdy přečíst ještě jednou, což určitě udělám.
Panika za to stojí. :)

Moje hodnocení:
9/10

Matty :).