sobota 19. listopadu 2016

Muž v mlze (Agatha Christie): Poklad z rodinné knihovny

Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 1987
Počet stran: 496
Sestavil a přeložil Jan Zábrana.

Za okny mi do parapetu ťukaly kapky deště. Na obzoru se přes žlutooranžově zbarvené stromy převalovala oblaka kouře a v domech naproti se pomalu rozsvěcelo. Napadlo mě, že je úplně ideální čas na čtení nějaké detektivky. 

Myslím, že nikdo přesně neví, kde se u nás tahle kniha vzala. Možná byla táty a ten jenom zapomněl, že ji má. Možná ji kdysi dostal od strejdy. Možná, že jsem ji někdy přivezla od babičky. Možná, že jsme ji zachránili, když se likvidovala dědečkova knihovna poté, co umřel. Nejspíš ani nechci vědět, jak to s ní doopravdy bylo, protože její nejasný původ k ní sedí. A já jsem nesmírně ráda, že se mi Muž v mlze nakonec dostal do rukou. 

Agathu Christie zná celý svět. Její detektivní příběhy se staly populárními v první polovině dvacátého století a populární jsou dodnes. Méně lidí ovšem někdy četlo některé její povídky. Upřímně řečeno, mě by nejspíš ani nenapadlo se po nich shánět, pokud bych si chtěla něco od královny detektivního žánru přečíst. Ale jak jsem se pokoušela nastínit v úvodu, jednoho podzimního dne jsem dostala chuť pustit se do nějakého tajemného příběhu a do oka mi tehdy padl tento povídkový výbor.


Jan Zábrana v Muži v mlze představuje šestici brilantních mozků, které se s anglickou elegancí pouští do řešení zapeklitých záhad. Hned v úvodu se setkáváme se světoznámým Herculem Poirotem následovaným příběhy legendární slečny Marplové. V další části jsou nám ale představeni hrdinové, kteří možná nejsou tak známí, ale Belgičanovi s knírkem a tetičce Jane se hravě vyrovnají. Tommy Beresford a jeho žena Pentlička tvoří tak milý a zábavný pár, že jim nejde odolat. Za pozornost také stojí pan Parker Pyne, na první pohled obyčejný bývalý statistik, který sám sebe označuje za "specialistu na lidská srdce". A pan Harley Quin, tajemný posel, zjevující se tam, kde je třeba vyřešit nějakou záhadu, jistě zaujme každého. 

Hercula Poirota myslím není nutné představovat. Když jsem byla menší, často jsme se doma dívali na zfilmované příběhy, ve kterých vystupuje. První čtveřice povídek pro mě byla tedy takovým lehce nostalgickým ohlédnutím. Není se čemu divit, že se Hercule stal nejoblíbenějším hrdinou Agathy Christie, záhady totiž řeší s rozvážností a přesností, nicméně stále mu zbývá dost pochopení pro city a motivy ostatních. Z jeho části mě nejvíc zaujala povídka Španělská truhla, pravděpodobně právě kvůli té truhle, ačkoli všechny mě moc bavily a kvalitou jsou si zcela rovné. 

Povídky se slečnou Jane Marplovou vyvolávají takovou domáckou atmosféru. Nejspíš proto, že slečny Jane si všichni váží a chovají s ke ní s úctou, a pak také proto, že velká část příběhu se často řeší u rodinného stolu či mezi přáteli. Někoho možná může zarazit, jak se změní vyznění povídek změníte-li hlavní postavu, protože způsob řešení záhad slečny Marplové se trochu liší od Herculova pohledu na věc. Ve výsledku to na mě působí, jako kdyby slečna přistupovala k intervenci do případu až úplně nakonec a celkově záhadu řešila více "z dálky". To jejím příběhům ale samozřejmě neubírá, naopak je spíš činí zajímavými. 


Dokud se mi do rukou nedostal Muž v mlze, pana Beresforda a Pentličku jsem vůbec neznala. Na jejich povídkovou část jsem se těšila, protože to bylo něco nového. V těchto konkrétních povídkách jsou Tommy a Pentlička ještě poměrně mladý pár, který v přestrojení (z blíže nespecifikovaných důvodů) vede detektivní kancelář. Jejich část byla hravější a celkově veselejší. Tommy a Pentlička se často trochu škádlí a vtipkují, záhady řeší originálně a občas si hrají na jiné detektivy známé z literatury jejich doby, používajíc i spoustu trefných narážek. Jim věnované povídky v tomto souboru jsou také trochu méně "krvavé", ze čtyř se pouze ve dvou řeší vražda, přičemž jedna z nich pouze na základě novinového článku, tedy bez jejich přítomnosti na místě činu. 

Pan Parker Pyne se vymyká tím, že nikdy tak úplně nepřičichl k žádnému povolání, které by mělo byť jen trochu blízko ke kriminalistice. Dříve byl pracoval ve statistice a poté se rozhodl své získané znalosti využívat jinak. Otevřel si detektivní kancelář, ačkoli jeho inzerát v novinách zní "Jste šťastný? Pokud ne, svěřte se Parkeru Pyneovi." což napovídá, že více, než řešit zločiny si nejspíš přeje hlavně pomáhat lidem, aby byli opět spokojení. Nicméně, cesta jeho klientů, a tedy i jeho, často kolem nějakého takového případu vede a pan Pyne se tedy často dostává do pozice detektiva. Když jsem četla oddíl věnovaný jemu, přišlo mi, že víc než u kohokoli jiného si u něj Agatha Christie dovoluje psát o ne tak tradičních zápletkách. Jako kdyby si na něm zkoušela nápady, které si jinam nehodily nebo by nezapadly. Nevím, jestli to tak skutečně bylo, ovšem pokud ano, šlo by to vcelku elegantní řešení, jelikož dle mého Parkeru Pyneovi tématická nevyhraněnost sluší. 


Závěr knihy je věnován dvojici představitelů, která je nejzvláštnější z celého výboru a musím říct, že pro mě nakonec i nejzajímavější. Právě pro svou originalitu. Ačkoli v titulech těchto příběhů je uváděn hlavně pan Harley Quin, žádný z příběhů by nedával smysl bez pana Satterthwaitea. Tuto dvojici jsem si moc oblíbila a ráda bych si o nich přečetla i něco dalšího. Pan Satterthwaite je šedesátník, který velmi rád pozoruje životy ostatních a sleduje i na první pohled neviditelná dramata. Málokdy do nich ovšem zasahuje. To se změní až s příchodem pana Quina. Nikdo pořádně neví, kde se Harley Quin vzal, odkud pochází, či kam se vrací domů, a přesto ve všech vyvolává dojem, že mu můžou bezmezně věřit. A často se stává, že na něj světlo zasvítí pod takovým zvláštním úhlem, až to vypadá, jako by měl na sobě pestrobarevný oblek...
Ti dva se postupem času spřátelí, ačkoli jejich setkání jsou nečekaná a často nemají dlouhé trvání. 
Pan Satterthwaite však nakonec Harleyho Quina až vyhlíží, protože ví, že pokud se odehraje nějaké drama, pan Quin bude u toho a pomůže mu vidět záhadu z jiného úhlu pohledu. 
Jejich příběhy se mi líbily právě proto, že připouštěly omylnost hlavního "detektiva", který často na problém pohlížel úplně jiným způsobem, než bylo potřeba. A to je lidské a příběh to dělá zase o něco reálnějším. 

Myslím, že Muž v mlze je vhodný snad úplně pro každého. Mezi dvaceti povídkami si každý jistě najde své oblíbené a třeba se, tak jako já, seznámíte s postavami, které jste neznali. Nemusíte se bát, že byste se u čtení snad nudili a ani nemusíte mít obavy z toho, že byste se snad ztratili mezi všemi těmi postavami, jelikož přesto, že děj rychle a příjemně utíká, charaktery postav jsou moc pěkně vykreslené a každá z nich je trochu jiná. Co se týče zápletek, některé jsou lepší, některé horší, ale stále jsem ve většině případů vůbec netušila, jak z toho autorka vybruslí a nakonec se smála tomu, jak brilantní pointu dokázala Agatha vymyslet. 

Nakonec bych ještě ráda vypíchla celkové uspořádání a pak výběr povídek, který má na svědomí Jan Zábrana, stejně tak jako překlad, který je moc pěkný a dobře se čte. 
Díky této sbírce povídek se k detektivkám ještě určitě vrátím a zdá se, že začnu právě Agathou Christie. 

Mějte se moc krásně,
Šárka Matty

P.S. A co vy? Četli jste něco od královny zločinu? Znáte pana Quina? Jaká byla vaše knížka vašeho podzimu?

sobota 5. listopadu 2016

Krásy podzimu na Vyšehradě

Ahoj,
mám ráda, když má každé období určitou atmosféru, na kterou jsem zvyklá. Většinou jí docílím dodržením nějaké třeba i jen osobní tradice, jejíž součástí často bývá i článek na blogu. Můj podzim by tedy asi nebyl úplný, kdybych nepodnikla alespoň jeden foto-výlet. Loni jsme byla s rodiči na pár dní v Jizerských horách a byla to nádhera. Letos jsem si podzimní prázdniny užila poněkud "skromněji" - zhruba v okruhu 60 kilometrů. :)